Vzpomínky

ANDĚLKA STRNADOVÁ roz.BOHOŇKOVÁ

JAK MÁLO NÁM
ŽIVOTA ZBÝVÁ
VZPOMÍNKY PŘICHÁZÍ,
KDYŽ UŽ SE STMÍVÁ.

HRŮTOVE – HRŮTOVE
VESNIČKO MALIČKÁ,
TAM MEZI LESAMA
BYLA MÁ KOLÉBKA.

Jak začínal život v naší chaloupce v Hrůtově. Narodila jsem se 31.října 1924 mamince Marii Bohoňkové – rozené Pavlečkové a taťkovi Josefu Bohoňkovi a též jako sestřička bráchovi Vencovi. Jenže té radosti z mého narození dlouho nebylo.Po porodu maminka začala stonat a za čtyři měsíce zemřela. Táta to těžce nesl neboť si s maminkou dobře rozuměli.

PROČ SI NÁS MAMINKO
PROČ JSI NÁS OPUSTILA
JAK MÁLO JSI SE S NÁMA
MAMINKO POTĚŠILA

Vencovi byli 3 roky,když se mámě navždy zavřeli oči. Jen smutek zůstal v chaloupce,táta,dvě malé děti a hospodářství. Bylo nutně ženu a mámu. Byla tu jen mámina sestra o deset let mladší Bětuška. Ta se, ale vdávat nechtěla . Chtěla jít do kláštera. Babička a děda ji přinutily,aby si tátu vzala. Byla tam celý život nešťastná,protože si s tátou nerozuměli. Ještě možná, že kdyby jí nebyl zemřel synek Jeníček šest týdnů starý. Tím jí odešel smysl života – s láskou schovávala ustřižené černé vlásky. Tak léta šla a my chodili do Lišova do školy,šlapali za každého počasí. Přišli jsme večer domů a na papíře jsme měli napsáno ,co musíme udělat.Nanosit dříví,navážit plný koryto vody pro dobytek a pak napsat úkoly do školy. My také utekli na náves si hrát s dětmi a na práci jsme zapoměli. Tu někdo s dětí zavolal ,, Vaši jedou z pole ´´ to byl úprk honem dělat , ale bylo pozdě. Táta odepnul řemen a už byla výplata . Také nás zamkli ve dvoře, abychom nemohli utéct za dětmi. Ale my jsme utekli stejně. Já prolezla pod vraty dírou, kudy chodily slepice – nevím dodnes jak jsem to dokázala a Vašek zase seskočil z kolny a už jsme byli pryč. V neděli odpoledne jsme mívali volno – to jsme mohli mezi děti a naše útočiště bylo u Kadleců – buď v kolně nebo na seně.To jsme se sešli děti z celý vsi a hráli si na kupce, jezdily po rybníku,chytali pulce a žáby. Kluci chytali raky a na hrázi jsme je uspávali – postavili na hlavičku, hladili po ocásku a za chvíli spali. Ty největší raky jsme vařili k večeři. Naházeli je do vařící vody a když zčervenali byli vaření. Já jsem neuměla plavat a také jsem se to nikdy nenaučila. Zato brácha Vašek, to byl přeborník v plavání a skocích do vody . V létě po práci jsme se jezdili koupat k Lovišťatům . Jednou měli Kadouni namočenou dřevěnou vaničku ,aby se zatáhla a děti říkali ,,Andělo , že se v té vaničce nesvezeš ´´ Ale mně někdo říct ,, Ty tam nevlezeš´´ nebo ,, To neuděláš´´ tak to já zase jo. Tak jak jsem byla ve školních šatech,vlezla jsem si do vaničky a vesluju . Tu jsem se naklonila a vanička se převrátila. Já jako vodník jsem šla domů a všechny děti za mnou. Táta zrovna klepal na dvoře kosu a děti věděli co bude následovat . Jak mně uviděl jak ze mne kape voda,odepnul řemen a začal mi je sázet ,ale to to štípalo .Na to jsem nikdy nezapoměla . Maminka Bětuška nás nikdy nebila . Když jsme zlobili jako všechny děti zlobí,maminka nám vyčítala, že si kvůli nám zkazila život.Nás to mrzelo ,ale mi jsme za to nemohli,že nám naše maminka zemřela.Babička Pavlečků – ta to s náma dělala ,když jsme zlobili ručně – stručně ,ale byla hned zase kamarád.My jsme babičku a dědu milovali . Oni bydleli v Lišově a my jsme u babičky vždy něco dobrého olízli. Když neměla nic jiného ,tak aspoň kyselou okurku nebo hrušku.

Tak jsem nějak uběhla moc rychle z našeho dětství. Táta nám zemřel, když mi bylo 13 let. Dva roky byl nemocný a zemřel ve věku 45 let. Těžko jsme se s bráchou a Bětuškou protloukali. Mám na babičku a dědu moc pěkný vzpomínky a když jdu okolo té chaloupky ,tak na vše vzpomínám , jak nám tam bylo dobře.Také tam byly dědovy dvě sestry – naše tety Ambrožů a Kantorů. Jedna byla velká a silná,druhá hubená a drobná.Ty spolu stále chodily,vždy dva kroky za sebou,stále se dohadovaly,ale jedna bez druhé neudělaly krok.Také dlouho bez sebe nebyly ani ve smrti.Teta Ambrožů zemřela a za tři týdny zemřela teta Kantorů .Já jsem jim oběma posloužila k smrti.Jedna bydlela nahoře v Levínské ulici a druhá dole.Obě tety neměly děti,ale teta Kantorů byla bohatší, její muž byl cestmistr. Měla plno krásných věcí – prádla ,cíchy,peřiny,hrací obraz,krásný hrnečky - to vše mi teta slibovala.Když jsem neměla rodiče ,tak že ty věci budou moje. Ale já jsem se hned po pohřbu rozstonala vysílením – bylo mi 15 let. A za tři týdny jsem se tam šla podívat, všechno bylo rozebraný, mně zbyl jen kufr starých sukní. Ti, kteří jinepodali ani lžíci vody, když stonala, byli první co přišli po ní dědit.

BABIČKO A DĚDO
A NAŠE TETY STARÉ
VZPOMÍNKY NA VÁS
DODNES JSOU NÁM DRAHÉ

Jak dál léta šla, tak přišla i má první velká láska. Byl to Jarda, moc hodný hoch,černý, kudrnatý a velice slušný, ale byl zdaleka, až od Mělníka. Byl Ing.v letecké továrně, tak jsme se vídali málo, ale hodně jsme si dopisovali.Naše láska trvala dva roky pak jsme se mojí blbostí rozešli. Potom jsem začala chodit s Fandou, má láska na celý život. Chodili jsme spolu 4 roky, z toho byl 2 roky v rajchu ve Steyru v Rakousku. Když přišel domů, chtěl se ženit, ale mě se vdávat nechtělo. Bylo nám s bráchou a Bětuškou dobře. Bývalo u nás veselo, v létě jsme sedali na návsi, Venca hrál na harmoniku a my – všechna chasa ze vsi jsme zpívali. V zimě jsme bývali u nás ve světnici, kde jsme hrávali karty a bylo vždy veselo. Já místo do rajchu jsem byla totálně nasazená k sedlákovi Kadlecovi . Tři dni jsem dělala doma a tři dni u něho. Jinak jsem chodila každé ráno ve čtyři hodiny dojit ručně 12 krav a večer znovu k Dvořákům , za to jsem dostávala 100,- Kč za měsíc. V zimě jsem chodívala mlátit obilí po sedlácích. Práce bylo dost, ale byli jsme mladí a snad jsme tu dřinu ani nevnímali. Vena byl správný brácha ,stále veselý a holky se na něho lepily. Když si vzal bílou košili a černý rajtky, k tomu vysoký boty. To byl frája. My se měli spolu moc rádi a oba jsme těžce nesli, když jsem se vdala do Lišova. Mně se vdávat nechtělo, ale Fanda se chtěl ženit, tak si mě pojistil.

Snad jsem tušila co mě tady čeká. Babička Strnadů mě ráda neměla a dávala mi to okázale znát. Nic jsem podle ní neměla a nic jsem neuměla. Měla jsem deset tisíc, pole, louku, krávu a čtrnáct let dříví z našeho lesa. Když brácha odešel na Šumavu, tak mi dal ještě secí stroj, žací stroj-mlátičku, elektromotor a pořád jsem nic neměla, stále jsem slyšela jak říká Fandovi ,,Chudáku, ty jsi se oženil, ruce si uděláš pod ramena a stejně nic mít nebudeš.“ Já dřela jako kůň, orala jsem pole, sekačkou sekla, s koňma jsem jezdila vytahovat klády, v zimě posejpat silnice.V noci jsem prala, žehlila, zašívala, přitom jsem se ani nenajedla. Za čtyři roky jsem měla tři děti Jarušku, Mařenku a Jiříka. Pak za sedm let Fandu a za tři roky Jendu. Ten už byl první dítě v JZD – dopoledne jsem nakládala seno na fůře,odpoledne mě odvezli a ráno se narodil náš poškrabek. JZD se u nás založilo v roce 1957, když nás předtím mořily přidělenými poli a dodávkami. Pole byla zapérovaná, tak než se to vyčistilo, aby se něco urodilo, dalo to moc dřiny, ale dodávky byly hned mlíko – maso – vajíčka vem kde vem, dát musíš. Pak nám vyhrožovali, že nám vezmou naše pole a děti, že nesmí nikam do učení. Co nám zbývalo než přihlášku do JZD podepsat. Sebrali nám všechno – koně, krávy, ovce mladý dobytek, prasata,slepice – těch nám nechali jenom deset.

Měli jsme ½ ha zahumenku a z tý jsme odevzdávali vejce, mléko a sádlo ze zabíjačky. Jednu krávu jsme si mohli nechat. Tak zbývalo málo na jídlo - jen chleba a brambory – těch bylo dost. Děti dorůstali, měli bídu, nebyly peníze na ošacení. Na pracovní jednotku jsme měli 5,-Kč a to ještě celé nevypláceli. Dávali jen zálohu a zbytek až na konci roku,když to vyšlo. Taťka dělal rostlináře,já jsem jezdila s koňma,pak jsem přišla do jiného stavu,tak jsem šla krmit krávy u Kordinů.Za šest týdnů po porodu jsem znovu nastupovala krmit krávy.O Honzu a Fandu se musely starat holky já krmila a ještě jsem chodila do rostlinný výroby.Nebyly ani přídavky na děti, ani nemocenská, ani porodný, zkrátka bída s nouzí. Ale byli jsme mladí, tak jsme vše přežili. Pomalu šla léta, v JZD se jednotka lepšila, tak nám bylo už lépe.Od Kordinů jsem přešla krmit na nový kravín, kde už bylo dojení dojačkama, ale měli jsme již 24 krav na ošetření. Po třech letech na kravíně jsem přešla na mechanizaci ( dělala jsem závoznici traktoristům) . Pak potřebovali někoho k zedníkům, tak jsem pracovala tam naučila jsem se omítat a vše co bylo u stavařiny třeba. Jednou jsme dostali za úkol na kravíně bílit mlékárnu, ale byla moc vysoká tak nám přivezli stříkačku z JZD Zvíkov. Stříkačka, ale nechtěla stříkat, tak jsme zavolali na dílnu, přišel jeden dělník a řekl , abychom to propíchli drátem.Bylo to natlakovaný a jak jsem do toho píchla, tak vytryskl gejzír vápenné vody mně přímo do očí. Tak mě odvezli do nemocnice a hrozilo mi oslepnutí. Po měsíci léčení jsem se vrátila domů, už jsem trochu viděla, ale nesměla jsem do prachu a na slunce.Tak jsem šla krmit prasnice. To se mi moc líbilo, dělala jsem to jedenáct a půl roku,ale pak jsem ze zdravotních důvodů musela odejít. Šla jsem do částečného důchodu a na šest hodin jsem pracovala ve skladu náhradních dílů, kde jsem zůstala až do starobního důchodu.

V DŮCHODU TEĎ MOHU SPÁT
S DĚDEČKEM SI POVÍDAT
NA CO DŘÍV ČAS NEBYLO
A CO SE NÁM LÍBILO

Děti nám dorostly a pomalu se rozběhly.Nejdřív se vdávala Jaruška. Brala si Jardu Peška. Napřed bydleli u nás, než si družstevně postavili. U nás se narodil Jaroušek,náš první vnouček, pak Lenka a Jituška už se narodila v novém bytě. Potom se oženil Jiřík, vzal si Janu z Třeboně, měli spolu Jiříka a Pavlíka. Za rok se vdávala Maruška, ta si vzala Milana Payera , měli spolu Radka a Gábinku. Potom byla větší pauza a ženil se Fanda, vzal si Danušku Zítků, mají Tomáše a po sedmnácti letech malou Moničku. Poslední se ženil Jenda, vzal si Danušku Dušků, mají spolu Honzíčka a Zuzanku. Tak to byla jedna etapa a je z toho 11 vnoučat . Z toho už jsou čtyři vnoučata ženatí a vdaní. Lenka má Dorka Matoušů a mají spolu Dorečka a Jitušku. Jitka se provdala za Mirka Hradilů a mají Mirečka a Markétku. Jaroušek si vzal Věrku Chocholů a mají Ondru a Kačenku. Pak se vdávala Gábinka , vzala si Luboše Galků a mají malou Gábinku. Tak se nám to rozrůstá a je u nás stále veselo. Jirkovo manželství se rozpadlo, musel se odstěhovat z Třeboně. Nyní žije s Hankou Smetanů a zdá se, že jsou spolu spokojení. Hanka je hodná a své si také zažila, už je také babičkou. Teď nám přibyli další pravnučky. Radek Payerů si vzal Pavlínku a mají spolu krásnou Lindu. Pavlík Strnadů si vzal za manželku Ivanku a mají malou Verunku . Tak už máme 9 pravnoučat. A Gábinka má druhé děcko, chlapečka Danečka. Tak už je těch pravnoučat deset.

FRANTIŠEK STRNAD Narodil jsem se 2.října 1920 jako čtvrté dítě Matěje a Anny Strnadů (rozené Uhlířové). Moji rodiče se narodili v Třebotovicích. V Lišově si koupili barák v roce 1910 od paní Raindlové. Má nejstarší sestra Božka se ještě narodila v Třebotovicích. Růža, Helenka, já a Vena jsme se narodili už v Lišově. Měli jsme menší hospodářství, tak jsme museli všichni pomáhat co bylo třeba a přitom chodit do školy.Ve 14 letech jsem se šel učit kolářem k mistrovi Františku Kukačkovi na tři roky. Po vyučení jsem půl roku pracoval v Č. Budějovicích. Potom jsem pracoval v Českém Krumlově, kam Jsem jezdil na kole. V té době začali řádit Henlainovci , až nás odtud vyhnali. Tak jsem šel dělat do Domažlic.Tady se mi moc líbilo, ale po dvou měsících práce jsem dostal telegram , že tatínek náhle zemřel. Musel jsem se vrátit domů a jít dělat na hospodářství kde mi pomáhala sestra Helenka a maminka. Vena se šel učit truhlářem. Bylo mi 18 let, když jsem musel dělat hospodáře. Po tatínkově smrti zemřela při porodu sestra Růža A zůstali po ní dvě děti.Tak šel život dál a já se Začal ohlížet po děvčatech, která by se mi hodila do hospodářství. Nemusel jsem daleko, jen do vesničky Hrůtova.

Tady se mi zalíbila Anděla Bohoňků. Tak jsme spolu začali chodit, ale po dvou letech jsem musel nastoupit Do Steyru v Rakousku, kde jsem pracoval v továrně na kuličková ložiska do letadel. Tak jsme si s Andělou jen psali a když jsem někdy načerno ujel s velkým rizikem, že mě mohou chytit. To trvalo dva roky, pak nám rozbili továrnu při bombardování, tak jsem utekl domů. Vrátil jsem se v dubnu a v září jsem se oženil. V březnu se nám narodila Jaruška a v květnu byl konec války. Všude bylo plno koní, tak jsme si také jedny vzali. Byli to bělouši a patřili vojenské správě. Po válce jsem musel nastoupit na půl roku na vojnu a po mně šel na vojnu Vena. Mezitím se vdala Helenka do Petříkova. Andělka pracovala na hospodářství sama, jen jí pomáhala teta Pávků a někdy taky Vena Kándlů. O Jarušku se starala teta Kačena neboť maminka byla u Helenky, ta měla malé děcko. Andělka byla v jiném stavu s Maruškou, tak toho bylo na ní dost. Když jsem se vrátil z vojny, tak jsem začal dělat do politiky. Byl jsem za Lidovou stranu delegován na okres Třeboň. Jezdil jsem na týdenní školení do politické školy do Klínce u Prahy. Mezi tím se nám narodily Maruš a Jiřík a pak po sedmi letech Fanda. Děti rostly a tak nám začali pomáhat, už nám bylo snáz, ale pak nás začali nahánět do JZD. Já jsem dva roky dělal rostlináře, tak jsem byl zase celé dny pryč. V tom se nám narodil Jenda. Byl to krušný život. Začali se rozorávat meze a cesty. Já jako rostlinář jsem to odnášel. Když jsme někdy zašli do hospody, lidi před námi plivalis zem. Kdo to nezažil tak to nepochopí co jsme všechno zažili. Po dvou letech jsem se vrátil znovu ke koním a bylo dobře. Po práci jsem dělal družstevníkům záhumenky, tak nějaká korunka kápla.

JAK LÉTA PLYNULA
NEBYL TO ŽIVOT LEHKÝ
KDYŽ BÝVAL U NÁS KŘIK
VĚTŠINOU BYL JEN DĚTSKÝ

Tak nám život utíkal v samé práci a starostech, pomalu jsem se těšil do důchodu, ale těsně před ním přišla krušná nemoc. Šel jsem na dvě operace, pak na ozařování a bylo po plánech jak dál, ale zaplať Bůh že žiju a raduju se s vnoučat a pravnoučat.